Tuto větu už jistě každý z nás někdy slyšel. Možná nad ní nebádal a splnil rozkaz, možná se trochu zarazil. Televize má být puštěná, když se s kamarádkami spolu bavíme. Nebo když večeříme. Popřípadě k usínání. Televizní přijímač zde nemá být zapnut k přímému sledování, nýbrž má sloužit jako zvuková kulisa.
Ale není to jen televize, pro takovou příležitost přehrávající povětšinou hudební kanál. Ke stejnému účelu může sloužit třeba i rádio nebo hudba z internetu, puštěná přes počítač. Hlavně, aby proboha nebylo to ticho. Co je natichu špatného? Proč se ho tolik obáváme? Z jakého důvodu je nám tak nepříjemné? A kdy to vlastně všechno začalo?
Zvuku neujdeš
Jistý vliv lze možná přisoudit okolí, ve kterém se pohybujeme. Hudba, všemožné zvuky a hlášení jsou všudypřítomné v obchodních centrech, a to dokonce i v kabinkách a na záchodech, tudíž vcházejí drze s námi i do ryze soukromých prostor. Další zvukové nálože se nám dostane v restauraci, ve fitness centru nebo třeba u kadeřníka. Nelze uniknout. Snad možná jen ve wellness nebo v některých menších podnicích se ještě můžeme nesetkat s decibely.
Hudba linoucí se z reproduktorů je ve valné většině jednoduchá, velmi hlasitá, se stále se opakujícím textem a minimálním estetickým účinkem. Evidentně nemá sloužit k tomu, abychom ji vnímali, ale k tomu, aby zaplácla to strašlivé TICHO, jež by jinak nastalo. A pak se ho pojednou zhrozíme, když nás obklopí u nás doma a rychle pouštíme televizi.
Proč se tolik bojíme, zůstat sami se sebou a s naším tichým společníkem tichem? Nepozapomněli jsme náhodou trochu na jeho zklidňující, utišující účinek? Proč ho nedokážeme snést ani ve společnosti, kdy by mohlo nedejbože nastat v pauze mezi hovorem? Bylo by to nesnesitelně drásavé? Vždyť pro některé z nás je už vyčerpávající hrát svůj životní příběh na jevišti tolik přeplněném zvukovými kulisami. Což takhle zjednodušit scénu?