Děti jsou velká radost, a ještě větší starost

Jako bych slyšela svou babičku, které musím dát za pravdu. Napadlo mě, posadit vedle sebe několik žen, které mají děti v různých věkových kategoriích a začít s nimi diskutovat, která má ty starosti největší. Nejprve dáme slovo mamince, která porodila teprve před několika dny a má tedy doma novorozence.

·       Největší strach mám já, když si představím, že by nás mohl potkat strašák všech rodičů syndrom náhlého úmrtí.

·       Matka kojence může namítnout – nejhorší je strach, jestli se dítě dobře vyvíjí a nemá nějaké skryté postižení.

·       Máme tu batole. Ten náš desetikilový drobeček začíná lézt a chodit. Co když se praští anebo si snad něco zlomí, spadne ze schodů…

·       Našemu děcku jsou čtyři a jdeme do školky. Snad ho ostatní děti přijmou. Co když mu budou ubližovat?

                  Neměla bych s ním raději zůstat doma?

Školou život začíná

– Tašku na záda a hurá do školy. Starost se rozšiřuje i na dítě.
                  Zatímco rodič uvažuje o tom, jestli to jeho potomkovi ve
                      škole půjde, dítě myslí zcela jinak
                       „Taky mi mohli koupit ten tablet, co má Karel.“
– A jde se do druhého školního patra. Začíná se rozhodovat o tom, co  
            bude Vaše dítě v životě dělat. Zatímco Vy máte obavu, že tak 
             nějak ani nechce dělat nic, on je o tom naprosto přesvědčen.
– Pubertu jsme tedy přestáli a přichází doba, kdy máme doma 
             adolescenta, kterému se po příchodu domů pečlivě díváte do 
             očí. Nejsou ty panenky nějak větší?

Že by bylo to nejtěžší období právě teď? Anebo už ho máme dávno
                                             za sebou?

Myslím, že tak se to brát asi nedá. Pokud bychom se všichni báli rčení Pořiď si děti a už nikdy nebudeš klidně spát,
                                             asi bychom brzy vyhynuli.