Od sirotčince k SOS vesničkám

Děti by se možná mohly rozdělit jen do dvou skupin.
Na šťastné a ty ostatní.
Je zažitý názor, že jen děti z úplných rodin anebo alespoň žijící s jedním z rodičů mohou být opravdu spokojené. Myslím, že tomu tak není. Nemůže přeci platit tvrzení, že je lepší jakákoliv rodina nežli žádná.
hadrová panenka

     Mnohdy se vlastní rodiče chovají ke svým dětem tak,
                            že to není ani uvěřitelné.

Pak jsou škody na dětské duši leckdy × nenapravitelné.
                                         A nastupuje ×ústavní výchova.

Věřili byste tomu, že myšlenka založit ústav pro výchovu dětí pochází už se starých Athén?
Tehdy ovšem byl tzv. sirotčinec zakládán pro válečné sirotky. Nevím, jak se o ně Athéňané starali, ale ve střední Evropě to v pozdějších dobách moc slavné nebylo.
Například v osmnáctém století „fungoval“ v Paříži městský nalezinec, ve kterém byla dětská úmrtnost až 95 procent. Neuvěřitelné!
Nebyl to jistě ojedinělý případ. Co takový Oliver Twist? Já vím, jistě je to tak trochu zromantizované. Ale přesto to asi nebylo moc láskyplné prostředí.

SOS – spaste dětské duše

V roce 1949 přišel jistý rakouský doktor Hermann Gmeiner na převratnou myšlenku.
Spojí osudy 
– opuštěných dětí
– s bezdětnými ženami, které po dětech marně toužily.

A opět, tak jako v Athénách, přišel tento nápad díky válečným sirotkům. První dům, který otevřel se jmenoval příznačně *** Dům míru.
O pár let později, roku 1967, přišel s tímto projektem i k nám. Oproti klasickým dětským domovům mají vesničky mnoho výhod. V samostatném domě bydlí několik dětí se svou „matkou“. V ústavu se to sice ženami jen hemží, ale je to jen
                                                       >>> samá teta.
kamarádky
A další obrovským plus je podmínka nerozdělitelnosti sourozenců. Tím mnohdy děti, které byly odebrané z početnějších rodin jistě velmi trpěly.

Od sirotčince k SOS vesničkám
1 (20%)1